Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na prvý pohľad nevýrazný, jednoduchý obal nahrávky by sa hodil skôr na demo kapely, ktorá si na albumový debut ešte počká. Pri bližšom pohľade sa dá vidieť, že je vlastne ponurý, desivý, len smrť a zmar, ale aj tak bude treba zaujať v prvom rade hudbou. Nemci INVOKER z Köthenu (Sasko-Anhaltsko) sú však na scéne už desať rokov a albumu „Towards The Pantheon Of The Nameless“ z marca tohto roku predchádzali už dva, „A New Age“ (2013) a „Aeon“ (2015). Aktuálnu zostavu tvoria Ingo Rusche (basgitara), Nico Hünniger (sólová gitara), Tino Schumann (bicie) a Tino Büttner (gitara, vokál). Vydavateľsky sa skupina s novinkou presťahovala od Non Serviam Records do nemeckej svätyne melodických extrémne metalových, prevažne pohansky orientovaných domácich umelcov.
Internet o INVOKER píše ako o melodickom black/death metale, s tým by sa do istej miery dalo súhlasiť, hoci nejakú blackmetalovú zlobu a zúrivosť tu ani nenájdete. Vcelku svižná, hutná hudba týchto Nemcov buduje hlavne na ponuro smutných atmosférach a vážnej, znepokojivej melodike, niektoré pasáže, napríklad úvod štvrtej skladby s namixovanými akoby detskými hlasmi a tajomnými zvukmi ako z nejakého strašidelného lesa, a takisto miesta, v ktorých sa ozve klavír, akustické pasáže a podobne, sú až sugestívne zimomriavkovité. V zásade sa tu dá hovoriť skôr o dosť dramaticky a hrozivo melodickom kove smrti s pôsobivým vrstvením harmónií a občas klasicky heavymetalovými sólami, ktoré do ťažoby melódií i často pôsobivo rezavých tónov vnášajú trochu jasu. Skladby ako také nie sú jednotvárne, kompozične sa s nimi INVOKER príjemne vyhrali a páči sa mi aj Büttnerov vokálny prejav, žiadne neľudskosti, väčšinou zrozumiteľné burácanie v stredoch a hlbších registroch. Niekedy mu zakontruje skoro až bojovnícky alebo vzdorovitý pokrik, inde zase recitatív, ako keby komentujúci hudobné dianie.
Pre tých, ktorí majú radi melodický death metal zahalený do hávu ponurej trudnomyseľnosti, je tento album ako stvorený. Keď som si ho pustil, už po niekoľkých skladbách mi niečo veľmi pripomínal. Ak si pamätáte iných nemeckých DM melodikov APOPHIS (napr. album „Heliopolis“, 1998), je to veľmi podobné, až tak že som mal pocit, že INVOKER sú ich pokračovaním. Ale nie, APOPHIS sú z Bavorska a ešte stále by mali fungovať. A na um zídu aj ďalšie nemecké dnes už skôr „vintage“ záležitosti PATH OF DEBRIS či DAWN OF DREAMS. Nejaká nová cesta pre už dosť starý žáner sa tu teda nekoná, ale zvuk je príjemný, hudba dobrá, u mňa spokojnosť.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.