Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na prvý pohľad nevýrazný, jednoduchý obal nahrávky by sa hodil skôr na demo kapely, ktorá si na albumový debut ešte počká. Pri bližšom pohľade sa dá vidieť, že je vlastne ponurý, desivý, len smrť a zmar, ale aj tak bude treba zaujať v prvom rade hudbou. Nemci INVOKER z Köthenu (Sasko-Anhaltsko) sú však na scéne už desať rokov a albumu „Towards The Pantheon Of The Nameless“ z marca tohto roku predchádzali už dva, „A New Age“ (2013) a „Aeon“ (2015). Aktuálnu zostavu tvoria Ingo Rusche (basgitara), Nico Hünniger (sólová gitara), Tino Schumann (bicie) a Tino Büttner (gitara, vokál). Vydavateľsky sa skupina s novinkou presťahovala od Non Serviam Records do nemeckej svätyne melodických extrémne metalových, prevažne pohansky orientovaných domácich umelcov.
Internet o INVOKER píše ako o melodickom black/death metale, s tým by sa do istej miery dalo súhlasiť, hoci nejakú blackmetalovú zlobu a zúrivosť tu ani nenájdete. Vcelku svižná, hutná hudba týchto Nemcov buduje hlavne na ponuro smutných atmosférach a vážnej, znepokojivej melodike, niektoré pasáže, napríklad úvod štvrtej skladby s namixovanými akoby detskými hlasmi a tajomnými zvukmi ako z nejakého strašidelného lesa, a takisto miesta, v ktorých sa ozve klavír, akustické pasáže a podobne, sú až sugestívne zimomriavkovité. V zásade sa tu dá hovoriť skôr o dosť dramaticky a hrozivo melodickom kove smrti s pôsobivým vrstvením harmónií a občas klasicky heavymetalovými sólami, ktoré do ťažoby melódií i často pôsobivo rezavých tónov vnášajú trochu jasu. Skladby ako také nie sú jednotvárne, kompozične sa s nimi INVOKER príjemne vyhrali a páči sa mi aj Büttnerov vokálny prejav, žiadne neľudskosti, väčšinou zrozumiteľné burácanie v stredoch a hlbších registroch. Niekedy mu zakontruje skoro až bojovnícky alebo vzdorovitý pokrik, inde zase recitatív, ako keby komentujúci hudobné dianie.
Pre tých, ktorí majú radi melodický death metal zahalený do hávu ponurej trudnomyseľnosti, je tento album ako stvorený. Keď som si ho pustil, už po niekoľkých skladbách mi niečo veľmi pripomínal. Ak si pamätáte iných nemeckých DM melodikov APOPHIS (napr. album „Heliopolis“, 1998), je to veľmi podobné, až tak že som mal pocit, že INVOKER sú ich pokračovaním. Ale nie, APOPHIS sú z Bavorska a ešte stále by mali fungovať. A na um zídu aj ďalšie nemecké dnes už skôr „vintage“ záležitosti PATH OF DEBRIS či DAWN OF DREAMS. Nejaká nová cesta pre už dosť starý žáner sa tu teda nekoná, ale zvuk je príjemný, hudba dobrá, u mňa spokojnosť.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.